Blog Moje kruhy

Tříkrálové rozloučení
Těšili jsme se na ně od prvního vyprávění o Marii a Josefovi, vyhlíželi je z okna od Štědrého dne a dohadovali se, odkud vlastně, kudy a jak dlouho půjdou. Pěkně po svých. Nebo po koňských a po velbloudích, kdo ví.. Ne tak jako my dneska raz dva, ale opravdově po zemi. Hodně zdaleka a před sebou jen zářivou ocasatou hvězdu.
A pak to včera přišlo. Přišli. Poslední tři postavičky jsme slavnostně přemístili z krabice na vyzdobený parapet. Přinesli dary nejvzácnější a spolu s nimi také úplně nový příběh. O moci, o vraždění a útěku. Zvláštní. Tak jsem se dívala na Marii sklánějící se nad synem a napadlo mě, co by se stalo, kdybych příští Vánoce příběh jednoduše skončila dřív. Happyend o tom, jak ze všech stran k jesličkám přicházejí lidé s tím, co sami mají a s radostí to malému děťátku dávají. Ono naoplátku září a prosvěcuje temné dny i temnoty našich duší. A dál? No, jak to tak v šestinedělí bývá.. kojení, přebalování, noční hojdání, kojení, přebalování, noční hojdání. Tak bych ti to totiž, moje milá panenko Marie, ze srdce přála.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Prvního ledna 2019
Můj první novoroční zápis do Lunáře byl pěkně v teplíčku a v peřinách. Ranní ticho, ve kterém se děti zabavily vánočními dárky u zasněženého okna, to úplně nebylo. Mám rýmu jako trám a kašel. Po týdnu, kdy ti dva nejmenší (od kterých jsem to nakonec chytila) spaly jen v mém náručí, toužím nejvíc po klidu, čaji s medem a masáži. A protože oboje je mi naštěstí doma celkem snadno dostupné, rozplývám se ve vděčnosti a štěstí.
Možná i díky tomu všemu mi moje ruka tak nějak sama napsala do Lunáře hlavní téma roku 2019:

CÍTÍM LÁSKU K TOMU, CO DĚLÁM

Když lásku, radost a naplnění necítím, pak
– změním způsob, jak to dělám
– usnadním si, co jen jde
– řeknu si o pomoc
– a především se vždy dobře vyladím na to, kterou činností se v mém životě budu zabývat a kterou už ne.

Přeji si, abych si na konci prosince do Lunáře dopsala, že se opravdu zabývám věcmi, které miluju a ty, které dělat musím, že dělám ráda.
A děkuju své moudré ruce, že mě tohle téma, které mi přímo roztahuje křídla, bude provázet celý rok

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak být ve středu i v úterý a ve čtvrtek?
Jak se nemotat v kruhu? Jak se nenechat roztočit tím, co se děje kolem mne?
Jak se postavit do středu toho víru a nechat vše otáčet jen kolem sebe?
Dostat se do středu, do středu jakékoli motanice, do středu kruhu, do svého středu, do středu svého světa…
Jak být středobodem svého života?
A když už ve svém středu jsem, jak v sobě být, kdykoli budu chtít?
Co když prostě i v jednačtyřiceti to tlačítko na okamžité vystředění a spojení se sebou nefunguje stoprocentně nebo někdy v tom domácím šrumci mezi čtyřmi dětmi prostě úplně zapomenu, kdeže vůbec posledně bylo?

Nejvíc pravda je, že se mi způsoby, jak se k sobě dostat, mění podle momentálních možností, síly a uvědomělosti
Abych měla tahák na další rok, tu jsou cesty k mému vystřeďujícímu tlačítku po kupě, pěkně jedna přes druhou, jak mě napadaly nad jahodami se šlehačkou. (Má labutí píseň, zítra totiž končím se sladkostmi)
Takže:
– prostě se zastavím a pečlivě se rozhlédnu po všech detailech kolem sebe
– vyjdu do lesa za naším domem a jdu, dokud se fakt neunavím
– pořádně si zaplavu (ale teď v zimě – no nechce se mi, takže vířivka aspoň zrelaxuje nevystředěné tělo)
– sauna je taky dobrá
– masáž
– jo jasně, milování
– čas s dětmi, takový ten, co prostě je a to je celé
– čas bez dětí, takový ten, co prostě je a to je celé
– když vařím a poslouchám, jak vedle v pokoji můj muž hraje na piáno a zpívá tím svým nádherným hlasem
– a vůbec když slyším hudbu, která mě roztančí
– když jdu cestou, kterou neznám
– když za obzorem spatřím další údolí
– když zapomenu, že něco mám a nebo musím a maluju, protože to jsem já
– když sleduju lidi v kavárně nebo ve vlaku a skládám si ve fantazii dohromady skládačky jejich životů
– když otevřu LUNÁŘ a jeho měsíční kruhy mi připomenou, že mi nic nikam neutíká
– pravidelná meditace a modlitby
– zpívání a smích
– když se mi v těle vytvoří ten prostor, ze kterého je možné cokoli, hlavně volně nadechnout i vydechnout
– když ucítím tlukot mého srdce
– když se rozpláču, protože už je toho moc
– když se rozkřičím, protože mi nejde plakat
– když se rozhýbu a celý svět se roztočí v mém rytmu (já vím, je to vlastně naopak ale když už jsem jednou tím středobodem světa:)… jsem uvnitř, jsem ve středu
a všechno je v tuhle chvíli pomalejší a klidnější… prohlížím si to, co ještě před
chvílí vypadalo jako změť, jako chaos, jako něco, co mi víc nebo míň nahánělo strach…
Defiluje přede mnou jedna situace za druhou jako na přehlídkovém mole a já pomalu začínám chápat. Skládá se to dohromady, propojuje a najednou to zase zpátky dává smysl.
Zůstává jen lehkost, srdce naplněné láskou a já se usmívám…
Kouzelný rok 2019